Jelikož jsem slíbila, že budu psát pravidelně a nějak se mi to vymklo z rukou, pokusím se shrnout, co se tu za ty uplynulé týdny stalo.

Toho (nic)dělání bylo asi víc než obvykle, jelikož místní internet je opravdu řecký! Pokud funguje, tak opravdu pomalu. Já mám štěstí, že jsem v podstatě trpělivý tvor a rozhodí mě pouze v tom případě, kdy mám spuštěné internetové bankovnictví a celá stránka spadne.  Mám totiž děsivé představy o nabourání se do systému, nebo že mám v počítači vir.  😁 Prezentace,  která by mi normálně zabrala tak dva tři dny, mi zabrala dní sedm a k tomu to vlastně ani není podle mých představ. Další úkoly do školy mám stále před sebou a nějak se mi to všechno hromadí, né že by toho nebylo málo. Vžycky, když internet potřebujete, tak prostě nefunguje.

A co jsem dělala mimo dobu, kdy jsem čekala než se načte stránka? Aby se neřeklo, tak jsem se tentokrát už jela někam podívat (konečně už i Platamon!).

V pátek 17.04. jsme jeli do Volosu na oslavy národního dne. Byli jsme i přes nepříznivou předpověď počasí pozitivně naladění. Pozitivně naladění jsme zůstali i přes to, že se nám rozbil na hodinu vlak a pak se záhadným způsobem zase rozjel. Oslavy jsme tedy nestihli a ještě jsme pořádně zmokli. Hlavní ale bylo, že jsme konečně vyrazili na výlet, takže jsme se z toho snažili vytřískat co nejvíce,  nejsme přeci z cukru. 🙂

Hlavně, že jsme byli u moře 🙂

Poté mně na týden přijel přítel, takže jsme spolu prošli Soluň, zajeli se podívat na vodopády do Edessy a pak jsme chtěli dát koupačku na Chalkidiki, což nám trochu nevyšlo. Rozhodně ten týden utekl jako voda. První tři dny jsme byli v Soluni a prošli jsme ji pouze po svých. Měli jsme pronajatý byt v centru, takže to bylo úplně skvělé! Občas se mě někdo zeptá, zda se mi Soluň líbila, ale já stále nevím jak ji ohodnotit. Město je to zvláštní, kombinace starého a nového by byla okouzující, kdyby alespoň polovina ze stávajících staveb nebyla tak oprýskaná. Všude máte kostely a nebo bary, oproti Larisse se tu chodí i na pivo, takže jsme si ho samozřejmě dali párkrát i my. 🙂 Na Soluni se mi nejvíce líbilo to, že se můžete uličkami dostat do míst, kde máte nádherný výhled na celé město a nemusí to být jenom u hradeb, stále závidím těm obyvatelům, kteří mohou pozorovat město z výšky každý den (a opravdu jich není málo). Samozřejmě jsme vydali na romantický západ slunce, který se vlastně neuskutěčnil, jelikož sluníčko se dostalo za mraky a bylo prd vidět. Já jsem se alespoň dívala na pomalu se rozsvícející město a přítel nadějně čekal, až mi to přestane bavit. Další věcí je moře! Sice máte několika kilometrovou promenádu a na koupání to asi není, ale i tak! Ten pohled a vzduch je prostě jedinečný, ať už je to kdekoliv. Myslím, že pokud člověk žije v Soluni déle, dokáže si ji zamilovat i přesto, že se na první pohled zdá velice ošklivá a šedá.

Promenáda v Soluni.

V půlce našeho pobytu jsme se vydali do Edessy na vodopády, ubytování jsme měli skoro hned vedle, takže to byla opět paráda. Edessa je maličké město, takže možnosti trávení volného času nejsou veliké. Musím uznat, že po Soluni to bylo krásné odreagování, málo lidí a všechno pěkné. Vodní říčky mají krásně upravené a v celém městě je cítit klidná atmosféra. Vodopády patří se svými 70 m mezi nevětší v Řecku a jejich historie spadá do 14. století. Pokud půjdete pod vodopády, tak si neodnesete jenom pěknou fotku ale i krásné osvěžení. Přimo za vodopády je i malá jeskyňka, do které se platí vstup (ca 0,50€). V této jeskyni si uvědomíte, jak jsou někteří vychováni, jelikož je hodně poničená, Někteří jedinci asi považovali stalaktity za suvenýry a jiní zas neodolali zanechat zde své umělecké dílo či podpis. Myslím, že nebýt těchto jedinců, měla by tato jeskyňka mnohem větší kouzlo. Zbytek dne jsme strávili u kávy s výhledem na okolí, hledáním cashe, která samozřejmě opět nikde nebyla (tady to nikde prostě moc nefunguje). Na závěr dne, jako každý den předtím, jsme se vydali do taverny v blízkosti vodopádů, která byla opravdu vynikající. S plným břichem a myšlenkami na krásně strávený den jsme usnuli hned.

I přes jejich velikost jsou okouzlující a pokud stojíte pod nimi, tak i osvěžující 🙂

Následující den jsme odjeli do vesničky (možná městečka) Nea Kallikratea k moři. Po příjezdu jsme zjistili, že se hotel nachází tak čtyři km daleko, tak jsme se před tím posilnili, což bylo jedině dobře. Jelikož jsme neviděli žádné taxi, vzali jsme to pěšky. Po cestě nás doprovázela fenka, která vzrušovala celé okolí a tak jsme měli místo hudby alespoň štěkot psů. V půlce cesty jsme potkali zastávku autobusu, na které jsme s největší praděpodobností mohli vystoupit. No alespoň jsme měli plné žaludky, jelikož po příchodu jsme zjistili, že v okolí prostě nic není. Sezóna ještě nezačala a tak v okolí čtyř kilometrů bylo úplné mrtvo. Jediné štěstí bylo, že ubytování bylo se snídaní a tak jsme si alespoň ráno mohli nacpat bříška. Jelikož nebyla sezóna, tak ani v hotelu nebyl nikdo, kdo by mluvil anglicky. Takže jsme se po celou dobu domluvali rukama, nohama a zvukama, světe div se, ono to šlo! Co se týká moře, to bylo naprosto krásné a oceněné modrou vlajkou! Bohužel nám počasí nepřálo a nesvítilo sluníčko, které by nás zahřálo, kdybychom se koupali. Takže to tedy bylo bez koupačky a s 4,5 km procházkou za večeří. Po malém spropitném nás naštěstí svezl majitel restaurace zpět do hotelu. Další den jsme jeli zpět, přítel odletěl a já se vydala zpět do Larissy.

K dokonalosti chybí pouze sluníčko 😎

Následující týden jsem dělala již zmíněnou prezentaci a chodila do školy. Tentokrát mám školu již třikrát týdně. 🙂 Hodina managementu v angličtině je stále v řečtine, ale po dvou měsicích jsme si ale již zvykli.

Další úterý (12.04.) jsem se spontánně vydala s klukama do Meteory! Cestu nám hned na počátku zablokovali uprchlíci (opravdoví!), leželi a stáli na dálnici a zkomplikovali tak cestu mnoha lidem. Zatímco se fronta na dálnici tvořila, situaci kontorlovala policie. Tak po půl hodině čekání a zjištění, že uprchlíci se asi nehnou, jsme se za doprovodu policie otočili a jeli všichni pár desítek km v protisměru zpět. Před Larisou jsme vzali jinou cestu a s ca 1,5h zpožděním jsme se po přestupu v Trikale dostali do Kalambaky. Přesvědčení, že stihneme naštívit alespoň jeden kláštěr jsme se vydali na cestu. V půlce naší trasy jsme nasadili pomalejší tempo, jelikož já byla už tak rudá, že bych mohla jít na karneval za rajče, samozřejmě bez převleku! Pomalejší tempo prospělo, výstup jsme zvládli a kláštěr- Holy Trinity Monastery ještě stihli (má barva bohužel neustoupila). Po dvaceti minutách jsme byli z kláštera vyhnáni, ale aspoň ta chvilka stála za to! Poté jsme se šli projít k dalšímu klášteru, kde jsme sešli z trasy a vychutnávali si chvilku klidu o samotě s parádním výhledem a samozřejmě i pivčem. Ve středu jsem byla mrvtá, opravdu!

O víkendu jsem jela konečně do Nei Pori a Platamonu! Musím uznat, že pocity nostalgie jsou nádherné! Po příjezdu a příchodu na pláž, jsme se s Nikol od přítel oddělili a vzali to na hrad, samozřejmě pěšky. Bylo to sponntání, takže výběr obuvi jsme doslova podcenili. Po cestě jsem vzpomínala a vzpomínala, nacházela místa, kde jsme trávili čas, udělala fotky u hotelu a vlastně i všude jinde a stežovala si, jak mi bolí nohy a že jít první kus po rozpáleném písku na boso byla blbost (opravdu nevím, jak to přežiju v létě, když už tu je pro mne léto teď). Po úspěšném zdolání cesty jsme se vyskytli u hradu a šli na průzkum, který jsme měli, jakokžto studentky TEI, zdarma. Přes doporučení nechození na hradby, jsme samozřejmě neodolali a na hradby vylezli (doslovně zakázáno to nebylo:). Naskytl se nám tedy výhled na celou Olympijskou riviéru- ještě zasněžený Olymp, pobřeží a překrásné Egejské moře. Mým cílem celou dobu, bylo najít místo, kde jsme vyfocená před 15 lety! Po trochu hledání jsme to našli a já byla v tom momentě nejšťastnější! Můj cíl a sen byl splněn! Tentokrát jsme byli opět vyhnáni, jelikož zavírali v 15:00. Zpátky jsme to měli o poznání snažší, jelikož pro nás přijela kamarádka- Marina. Po vychutnání si výhledu s vychlazeným pivem, jsem se narvala do kurfru auta a do Nei Pori byla odvezena. Tam jsme dali ještě s ostatními koupání a dostali se zpátky na koleje až v 11. Tím pádem neděle byla opět odpočívací.

Až na jiný úhel pohledu, 15 let a několik desítek kilo jsem to stále já, šťastná, že jsem tam, kde jsem 🙂

Včera jsem byla opět v Meteoře a opět spontánně. S holkama jsme si udělali dámskou jízdu (Marina to měla pracovní) a vyrazili do Trikaly a poté do Meteory. V Trikale jsme se zašli podívat na staré opevnění, kde jsme naštívili věž, ze které se nám nastkyt výhled na celé město (ježiš, jak já ty výhledy zbožňuji!), poté jsem tam nalezla jedinou kešku a další můj cíl byl splněn. Geocaching je tu opravdu složitý, když už někde cashe je, tak tam většinou není. Dále jsme se vydali do Kalambaky, kde jsme si dali kafe a čekali, než Marina oběhá, co musí. Poté jsme se vydali do Meteory. Opravdu to bylo o dost pohodlnější, žádný běhaní po kopcích, ale autem pěkně až na horu. 🙂 Navštivili jsme Great Meteoron Monastery, která byla za ty tři eura mnohem působivější než ta minulý týden. Hned na to jsme se vidali na vyhídku, kde by bylo úžasné pozorovat západ slunce. Následně jsme jeli opět do Trikaly, jelikož Marina musela ještě něco vyřídit a pak jsme si nacpali bříška v taverně (jak jinak). Opět jsme po příjezdu byla k nepoužití.

Nádherný výhled na pídkovcové skály a kláštery. Tady se člověk opravdu dotýká nebes

Stále mě tak čeká práce do školy a navíc jsme dnes po půlnoci odjeli na náš velký trip, kde utratíme s největší pravděpodobností všechny zbylé peníze. Takže momentálně zdravím z Athén! 🙂 Zpátky budeme až za 17 dní, po skončení místních velikonočních prázdnin.

PS: Neodolala jsem a táhnu sebou notebook, stativ a dalších milion věcí. Chci vidět, jak s tím vším budu dělat turistiku. 🙂 Mějte se krásně!